1. Díl

28. května 2012 v 20:43 | A girl in the sky with diamonds |  Nikdy si ho nevezmu!
Oficiálně první kapitola kterékoli fan fiction na tomto blogu!! Cítím se hrdá:)
Nemůžu říct nic jiného než ENJOY IT!!
P.S. - Je to delší, než jsem čekala:) Ale trošku jsem se rozepsala a ve wordu mi to připadalo kratší (skoro na dvě stránky) :)


1. Díl

"Tohle není možný, že už jsou prázdniny!Hurá! Svoboda!"vylítla jsem před školu, rozpřáhla ruce a podívala se k obloze. Konečně to tu bylo. Nejen dva měsíce naprosté svobody, ale taky konec celé střední školy, protože jsem letos odmaturovala.

"Kroť svoje emoce, ještě pořád nás může z oken vidět třídní."přiběhla ke mně kamarádka Violet. "Ale musím uznat, že máš pravdu. Promiň, ale už budu muset jít. Mám hned po škole jít za mámou, aby se mohla zase s mým vysvědčením pochlubit v práci."zakřenila se. "Jo, a ještě jednou všechno nejlepší!"houkla na mě přes rameno, když odcházela.
Nasadila jsem si sluchátka do uší a jela autobusem domů jako nejšťatsnější člověk na světě. S maturou za sebou a dnešními dvacátými narozeninami a prázdninami před sebou...kdo by se divil.

Celá šťastná jsem o hodinu později otevřela dveře našeho domu a vlítla do obýváku. "Mamí! Tatí! Dcerunka je do-"zarazila jsem se. Obývák byl plný lidí - moji rodiče a malá ségra Suzan seděli na gauči a vedle nich dva dospělí a asi jejich synové asi v mém věku. Jenom můj bratr Jacob chyběl, protože byl na vysoké v Londýně.

"Ááá ahoj Annie!"usmála se na mě mamča přes obývák. Pozdravila jsem, sundala si tašku z ramene a přešla k mámě přes místnost, ve které bylo teď hrobové ticho. "Tak co?"zeptal se táta.

"Samý jedničky."oznámila jsem s úsměvem na rtech.

"Výborně!"zařval kudrnatý kluk v křesle,až jsem sebou trhla. Nato mi celý obývák zatleskal.

"Vzpomínám si, když jsem já maturoval..."zasnil se cizí chlápek usazený v MÉM zeleném křesílku. "Máma mi na to koupila sako, ve kterým jsem vypadal, jako kdybych utek z věznice."zasmál se, i když já jsem na tom teda nic vtipného neshledala. "A přeju ti všechno nejlepší k narozeninám."dodal.

"Děkuju."usmála jsem se, i když jsem vůbec nevěděla, kdo to je, nebo jak to vůbec ví.

"Annie, tohle jsou Jonasovi."řekl táta a společně s mámou vstali z gauče. "Tohle je Dennise a Paul. A Tohle jsou jejich synové - Kevin,"ukázal na kudrnáče, co prve tak zařval. "Nick," Tenhle moc nevypadal, že by vnímal, co se kolem děje. "Frankie," Byl asi ve věku Suzan taky si s ní celou dobu povídal. "A tohle je Joe." Nechápala jsem, proč to jméno táta tak zdůraznil. Ten kluk seděl shrbený na gauči a provrtával mě tak divným pohledem, že jsem začala zpytovat svědomí, jestli jsem mu někdy něco neprovedla, ale na nic jsem nepřišla.

"Těší mě."usmála jsem se na všechny.

"Poď si sednout, musíme si něco říct."řekla máma vážným hlasem, který jsem u ní ještě nezažila. Doufala jsem, že to není nic závažného, měla jsem přece narozeniny! Pokusila jsem se to obrátit v žert.

"A jéje, našli jste moje pockerový doupě v bažině."povzdechla jsem si, ale nakonec jsem si přece jen sedla vedle mámy.
"Pošlyš,"začala, "nevím, co ti mám říct, tak to řeknu tak, jak to je. Prostě, tvůj táta a tady Paul se znají už od dětství. No a kdysi na mejdanu na vysoké škole se s několika skleničkami v sobě rohodli, že až budou mít každý děti a bude to syn a dcera, tak se ti dva spolu jednoho dne vezmou." Tak v téhle fázi rozhovoru jsem už měla problémy s očima (myslela sem, že mi vypadnou z důlků), dechem (vzteky jsem se dusila) a srdcem (to mi bušilo tak, že jsem ztěží slyšela). Ale máma k mému zděšení pokračovala dál.

"Paulův první syn je tady Kevin. Jenomže nám se narodil tvůj bratr Jacob. Takže jsme už mysleli, že ze svatby sejde. Jenomže pak jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku a stejný den nám volala Dennise, že čeká dalšího kluka. Takže svatba nakonec bude. A..."poprvé se jí nedostávalo slov. "Ta holčička jsi ty a ten kluk je tady Joe."

Myslela jsem, že jestli se mnou nesekne, tak všechny pohromadě pozabíjím. "Cože? To je vtip, že?"ujistila jsem se, i když jsem věděla, že není. Táta zavrtěl hlavou.

Podívala jsem se na Joea, který se teď mračil ještě víc. Ale už ne na mě, ale na Paula a mého otce. Změřila jsem si Joea pohledem a pak jsem se opět podívala na naše.

"Tohle přece nejde!"rozkřikla jsem se. "Přece jste mi sami říkali celý mý dětství, že se mám vdát z lásky a...ne takhle! Nemůžu si ho vzít jenom proto, že vy dva ste se ochlastali a u toho blbě kecali! A taky si ho nikdy nevezmu!"

"Já jí taky ne!"přidal se Joe. "Nemůžete tohle po nás chtít! Kevin si taky mohl vzít Danielle a Nick a Frankie si budou moct vzít taky koho chcou!"

"Vezmete se a basta!"uzavřel můj táta velitelským tónem. "Nejsem ten, co ruší sliby."

"A já nejsem děvka, abych si vzala prvního, koho mi řeknete."provrtala jsem ho pohledem.

"A dost!" Dennise vstala, vzala mojí dlaň a dlaň Joea a spojila naše ruce. "Vy dva se vezmete. Ať se vám to líbí, nebo ne. Budete si rozumět."

Vytrhla jsem svojí ruku z té Joeovy a s očima plnýma slz jsem utekla nahoru po schodech do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou dveře a se vzlyky padla na postel. Měla jsem vztek na celý svět. Tohle měl být nejlepší den mýho života a oni my ho zkazili. Toho Joea si nevezmu ani kdybych si kvůi tomu měla sežrat nohu. I kdybych měla udělat cokoli, tahle svatba se nikdy neuskuteční.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Andy Andy | Web | 28. května 2012 v 22:02 | Reagovat

Teda páni! Honem pokráčko. Tohle se mi začíná líbit! :-D Tak rychle další!!!!

2 Nika Nika | Web | 29. května 2012 v 15:21 | Reagovat

Konečně někdo, kdo se rozhodl psát nějakou ff ! Občas mi přijde, že já a Andy (1. komentář), jsme jediné, co ještě něco píšou :). Vypadá to moc dobře, snad co nejdřív napíšeš další :).

3 lýla lýla | Web | 29. května 2012 v 22:57 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych ti nejdříve moc poděkovat za tvůj vřelý komentář k mé ffce :). Jsem vždycky moc ráda, když si někdo mou ffku přečte a ještě k tomu napíše takový komentář. Také mě potěšil fakt, že čteš všechny mé fan fictions, což pro mě znamená hrozně moc, to mi věř. Tenhle díl pro mě byl dost výjimečný, protože to byl kus z mého života. Kus z toho, s čím jsem si musela projít a poprat se s tím, a tak jsem si říkala, že to chci napsat a chci vyjádřit všechnu tu bolest, kterou jsem v sobě chovala..
Teď k tomu komentáři z mého osobního blogu. Moc ti děkuji za tvá povzbuzující slova, ale nejsem si zas tak jistá, že kdyby mě všichni nesráželi k zemi, tak bych byla sebejistá natolik, až by se mě lidé báli. Něco takového bych snad nikdy nedovolila, protože já bych nechtěla nikomu vládnout či dělat ostatním lidem zlé věci. Moc ráda bych svým rodičům řekla, co si myslím, ale jde o to, že v mé kultuře (asijské) je povinnost respektovat a uctívat své rodiče. To je něco, co evropská společnost nikdy nedokáže pochopit. I přes to všechno, jak mě shazují každý den a říkají tyhle věci, musím mlčet, protože to byli oni, co mě šatili a krmili od narození a tímhle bych se jim leda tak vzbouřila a neodvděčila. Vím, že je to těžké pochopit pro tebe, ale tak to v naší společnosti je, a já to tak respektovat musím. Proto jsem si taky založila ten blog, protože nemám, komu to říct. Potřebuju se vypsat a napsat všechnu tu bolest, kterou nikdy nedám veřejně najevo. Ale každopádně ti moc děkuju za povzbudivá slova a moc si jich vážím. A děkuju, že čteš i můj osobní blog :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama